• Gramofonová (vinylová) deska Původní princip přenosu zvuku přes jehlu, tak jak jej známe z gramofonů, vymyslel Thomas Alva Edison a použil jej na fonografu. V roce 1888 přišel Emil Berliner se zdokonalením, když původní válec nahradil kruhovou deskou, nejprve vyráběnou z tvrzené gumy, později z lisovatelného šelaku. Tyto desky měly rychlost 78 otáček za minutu (rpm) a na jednu stranu se vešlo maximálně 3-5 minut zvuku.Začátkem 50. let se v USA začaly vyrábět desky takové, jaké je známe dnes - z vinylu (PVC) a v několika velikostech podle toho, jak dlouhý záznam byly schopny pojmout.

    LP (long play) je deska o průměru 30 cm s rychlostí 33 a 1/3 rpm. Na každou hudbu se vejde kolem 20 minut stereo hudby, tedy celé album. V případě mluveného slova to je ještě o něco více.

    SP (single play) je deska o průměru 17 cm s rychlostí 45 rpm. Vydávaly se na ní tzv. singly – na první straně byla hitová píseň, na druhé nějaký bonus, nebo experimentálnější kus. Podle prodejnosti těchto singlů se potom tvořil playlist na později vydané LP.

    Vynález EP desky (extended play) znamenal rozšíření singlu na 2 - 3 písně na každé straně, přičemž této verzi gramofonové desky se říkalo maxisingl. Rychlost otáček je opět 45 rpm, průměr se pohybuje od 17 do 25 cm.

    Gramofonové desky sloužily k poslechu hudby zhruba do konce 80. let, od té doby je využívají hlavně DJové a v posledních několika letech se začínají opět ujímat mezi hudebními fajnšmekry kvůli svému nezaměnitelnému zvuku a pocitu z vlastnictví něčeho exkluzivního.

    Audiokazeta Typická audiokazeta (MC) je analogový hudební nosič, stejně jako gramofonová deska. Mezi gramodeskou a kazetou existoval ještě vývojový mezistupeň, který představovaly kotoučové přehrávače s magnetickými páskami. V letech 1963 / 1964 vymyslel japonský Philips pro tyto pásky nové použití, když představil audiokazetu. Ta se brzy stala revolučním médiem nejen kvůli své malé velikosti a skladnosti, ale také kvůli tomu, že pásky se daly přemazávat, čímž vlastně započala éra kopírování hudby.

    Opravdový poprask ale způsobila v roce 1979 firma Sony, když světu ukázala walkman – první osobní hudební přehrávač. Rázem se kazeta dala poslouchat absolutně kdekoli a ani pohyb nemohl posluchači zabránit v nerušeném hudebním zážitku.

    Audiokazety se prodávaly buď s páskou schopnou nést 60 nebo 90 minut záznamu. Postupně vznikly 4 typy podle kvality pásky, zlepšení přineslo i zavedení Dolby Sound systému. Prodej kazet končí zhruba kolem roku 2000, v roce 2010 se definitivně zastavuje i výroba slavného walkmanu.

    CD Kompaktní disk (Compact disc) neboli CD bylo prvním médiem určeným pro digitální hudbu a jiná data. Ta jsou uložena ve spirále, která se táhne od středu disku až k jeho okrajům a rozvíjí tak princip gramodesek. Zápis není čtený jehlou, ale laserovým paprskem. Na rozdíl od gramodesek jsou data uložena jen na jedné straně disku.

    CD bylo představeno v roce 1982 firmami Philips a Sony. První verze měla 60 minut, následně přišlo rozšíření na 74 minut prý kvůli tomu, aby se na něj vešla Beethovenova Devátá symfonie v celé své délce. Dnešní CD mají velikost 700 MB a 80 minut.

    Prvním hudebním dílem distribuovaným na CD bylo album The Visitors od skupiny ABBA. Skutečný úspěch novému médiu ale přineslo až vydání alba Brothers in Arms od Dire Straits v roce 1985, kde se poprvé uplatnila kompletní digitální výroba celé nahrávky a k lidem se tak dostal zcela nový, dosud netušeně čistý zvuk. Zároveň s tím představuje Sony další osobní přehrávač, nástupce walkmanu – discman. S tím se stává formát CD stále populárnější, a to až do příchodu MP3 nahrávek a internetového stahování.

    Na závěr ještě dodejme, že půdu pro konec popularity CD si vlastně připravil sám Philips, když v 90. letech uvedl na trh první vypalovačky a CD-R (zapisovatelný disk) a CD-RW (přepisovatelný disk), takže nákup originálních nahrávek postupně začal ztrácet smysl a prodej hudby se přesunul na internet.